středa 29. ledna 2014

16. korálek - o miminech

Na gymplu kdysi spolužačka rozeslala pro pobavení tuhle hitovku lama-teamu (netuším, kdo to je, netuším, kdo jsou kaprňáci) http://lama-tym.unas.cz/. Vždycky si na ni vzpomenu, když je v mém okolí něčeho hodně. Teď je kolem mě hodně miminek. Úplné hemžení malých růžových věcí. A jen houšť, myslím, že miminek není nikdy dost. Bylo by pěkné, kdyby to naše generace zas pořádně natřela statistikám a vytřela zrak pesimistům. A tyhle naděje neplynou jen z toho, že bych znala pouze samé katoličky, kdepak. Moje kamarádky z fakulty nebo odjinud, i mladší než já, už mají dítko a v budoucnu uvažují o dalším. To je pak jiná situace, než když je člověku 30 a snaží se stihnout "páreček". Pak jsou tady samozřejmě ty přesvědčené katoličky, které rozšiřují své nezvyklé vícečetné rodiny. Kromě mých známých a kamarádek, které znám osobně, i na bloglovinu každou chvíli koukám na úvodní fotku ke článku, z níž emanuje roztomilost novorozence, nebo se aspoň fotí nastávající matka s břichem. 

Schválně relativně nedávný výběr z blogů. Ne všechny blogerky jsou samozřejmě katoličky, to jsou zejména ty američanky, u nás asi takové obrázkové blogy na téma katolická rodina nefrčí. 








Stvořil tedy Bůh člověka k obrazu svému,
k obrazu svému stvořil ho,
muže a ženu stvořil je.
Požehnal jim též Bůh, řka: Rosťte, množte se, naplňte zemi, podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem a nade všemi živočichy, kteří se po zemi pohybují.
(Gen 1, 27-28)


Dívajíc se na první odkaz, těším se, až, dá-li Bůh, budu držet v náručí také takovou roztomilou vánočku...

sobota 25. ledna 2014

15. korálek - poetický

Zase jsem objevila básníka. (Úplně náhodou jako vždy, když v knihách hledám něco jiného, například podklady pro dokončení práce, jejíž deadline je v pondělí.) Ale co je to za objevení, když pročítám jen jednu jeho báseň? Na internetu jsou sice informace o něm, ale nějaký úryvek z tvorby, ten nenacházím. Nedá se svítit, v pondělí budu muset (opět) do knihovny pro papírové knihy. Jedná se o Františka Lazeckého a jestli nějaký pěkný veršík od něj máte, můžete mi ho napsat do komentářů. V publikaci Tváří k vesnici (ed. Jan Čarek - jedná se o sborník o ruralismu, Lazecký ale ruralista jistě není) je otištěná jeho báseň Vzkříšení. O pár veršů z ní se podělím:

Úsvitem chvátala dnes Máří Magdalena,
ale hrob prázdný je a skála otevřená.

Anděla spatřila, jenž v jasném hrobě zpíval
a s jeho zpěvem zpěv kohoutů v kraji splýval.

A druhý u vchodu jí sladším hlasem pěje:
Vstalť jest a předešel věrné do Galileje.

S ní stále milujeme jak ona milovala,
tak hříchů litujeme jak ona litovala

a za ní spěchejme po cestě lásky přímé,
až v kraji oděném do slunce uvidíme,

jak andělové s harfou se potulují sadem,
jeden na východě a druhý nad západem,

opony mrakové nad světem rozrhnují,
kamenem hrobové tmy s kraje odvalují

před nohama, jež svítí zpod křídel holubice
na zlaté obloze za zpěvu voskovice.

Pán od východu jde. Nad vrchem ještě holým
své kroky zastavil, žehnaje našim polím

a k sobě vine louky a lesy borové,
ozimy zelené a ovsy nachové.

Za námi ještě syčí houf temnot povětrný
na věky spoutaný a vržen mezi trny

koruny strašlivé, jež tíží hlavu Krista.
Ustupte temnoty, ať naše srdce čistá

jak kadlub uhlí žhavého rozhoupá širý vánek
než dojdem pod střechu, kde září svatostánek.

Koho se bojíte, nevěrní malověrní,
když do hodiny jitřní od hodin navečerních

sloup kráčí před námi, ostříhaje nás bděle
po cestě k domovu, kam vedl Israele

z Egypta Faraonů, přes poušť a mořem Rudým,
vodou, jež věrným cestou je, však vojsku strašným sudím,

kolébkou dítěti spícímu v arše Noemově,
za noci, když táhno jaro, doprovod lyře serafově,

cestou apoštolů a hrobem bludných lodí,
strašného Boha podnožím, po kterém holub chodí,

občerstvení země a doušek pro pocestné,
prostor plavby širé a pečeť vody křestné,

již na naši hlavu vylévá štědrá ruka knězova,
otvírajíc nám dveře věčného domova.


(Z téhož sborníku jsem se dozvěděla velice podstatnou informaci: existoval jistý filosof a básník, původním jménem Rajmund Chatrný, jenž navazoval svou poezií na Otakara Březinu (jak všichni víme, původně Václava Jebavého) a psal o něm disertaci. Svým oblíbencem se inspiroval natolik, že své (taktéž nepříliš lichotivé) příjmení změnil a stal se Rajmundem Habřinou. Tím to o mnoho vylepšil.)

O dalším autorovi, Rio Preisnerovi, jsem věděla, že psal poezii, ale setkala jsem se s ní také až docela nedávno, proto jej teď zahrnuji mezi objevy. V antikvariátu ve Valentinské mají výprodej ležáků nakladatelství Torst a Preisnerovu poezii tam můžete stále ještě koupit za dvacku. Protože nemám v počítači přepsáno více, ukážu jen malý kousek, přesto poměrně vydatný:

Ale nikdo už nežádá odpuštění,
jakož i nikdo nic neodpouští.
Nikdo se necítí vinen
na skřipci nevinné moci.
Za to každý rozhřeší bratra
za babku, plivancem lži.

úterý 21. ledna 2014

14. korálek - vzpomínkový

Nemůžu přece publikovat pouze šedivé fotky z tohohle nepočasí.



13. korálek - poetický

Jan Čarek

Dvanáct dětí


Kořeny lípy
vystupují ze země jako žíly matčiných dlaní,
bosýma nohama prolíná bláto mezi palcem a prsty,
a šelest pospíchajících sukní
proniká chalupou jako blažený vítr.


Dvanáct dětí porodila,
úrodou zachvívalo se tělo její jak osetý strych,
snop ke snopu postavila počet svých plodů,
dvanáct obláčků, dvanáct dětských peřinek,
dvanáct povijanů jak fábory vlaje s koruny jejího stromu.


Každé z nich jinak přicházelo na svět,
každé z nich se přihlásilo v jiný čas
na mezi uprostřed práce -


Co jsem se nabděla u vaší kolíbky, děti,
kolikrát syčíc
odháněla jsem nemoc od hrachoviny hnízd.


Litanii vašich jmen dětských
zpívávala jsem nahlas v nedělním odpoledni,
a jasný potok modrých dětských očí
jak pijící telátko tloukl v břehy mých sukní.


Co jsem se nabílila vašich košil,
déšť vody padá u stavidel,
na slunci rozestřela jsem vaše prádlo,
běličky líbají ve vodě má lýtka.


Chytila jsem pro vás zeleného koníka,
s polí a pastvin
svolávala jsem vás svým čiřikáním
a dlouho do noci k spánku hladívala vaše dětské hlavy,
teplé oblázky.


Dvanáct dětí jsem porodila,
snop ke snopu postavila počet svých plodů,
dvanáct obláčků, dvanáct dětských peřinek,
dvanáct povijanů jak fábory vlaje s koruny mého stromu,
panno Maria.

pátek 17. ledna 2014

12. korálek

Z mého dnešního snu by byli všichni freudiáni nebo spíš jungiáni naprosto na větvi. Sestup do nevědomí jak stehno. Mnohapatrová budova. V každém patře něco jiného a divného a já jdu níž a níž do sklepa. Ve sklepě je návrh divadelní scény s kulisami moře a malou lodičkou, sedám do loďky a kulisy se mění ve "sktečnou" vodu, mizím z budovy na loďce po způsobu přesmisťovacích portů ve hrách. Ale kam, to nevím, protože jsem se probudila. O další divné dobrodružství už jsem nestála. Patří tohle do kategorie divných těhotenských snů, nebo to je prostě divný sen, který se mi zdál, protože jsem měla svoje už odespáno a nechtělo se mi z postele?

Tenhle dům sice nemá tolik pater, ale těším se, až ho zas otevřou. Ne že by mě nějak výrazně zajímaly kulturáky, ale i v tomto je KNIHOVNA.

čtvrtek 16. ledna 2014

11. korálek

Dopoledne: 

Napadlo mě, že je docela škoda, že ještě nemáme gauč. Klidně bych ho uvítala dřív než skříň. Roztahané oblečení mi vadí míň než to, že s počítačem můžu sedět jedině u stolu. Uvědomila jsem si to v momentě, kdy jsem se prací chtěla přesunout do postele a došlo mi, že mám smolíka, že už nesmím ležet na břiše, jinak bych měla placaté mimino.


Odpoledne:

Soumrak dopadá na peřiny 
bílá zmodrala za vteřiny 
čím tmavší odstín se do dek vpíjí
těším se až mě, kůži, skryjí.


Noc:


Knížní radost z antiku
Můj první pokus vyjádřit Pozdvihování. Když kreslím nějaký takový náboženský motiv, vždycky mám obavy, abych neotevřela možnosti zcestných interpretací. V případě tohoto obrázku je moje invence jen drobná, ale přece jí tam trochu je.


středa 15. ledna 2014

10. korálek

Stohy práce přede mnou. Je třeba zanedbat blog a zavolat na pomoc posilu:

Sympatické, že obrázkové štětce v GIMPu malují zeleně, aspoň se mi cenzura značky hodí ke kuchyňskému zařízení...

9. korálek

Ze života: Můj muž se cítí občas nedostatečně doceněn. Včera koupil odpadkový koš a já ho za to pochválila, protože mi ty smrduté igelitové tašky v chodbě dost znepříjemňovaly život, obzvlášť když se při vyhazování lógru zkroutily a lógr skončil všude jinde než uvnitř. Manžel na mou chválu reagoval potěšeně: "Ještě mi to říkej!" Asi na tom budu muset zapracovat.


Cestou domů jsem pokračovala v četbě další knihy od Torey L. Hayden, Zvíře. Předchozího čtenáře nenechal chladným překlad, i když nechápu proč. Překládat do češtiny donut jako koblihu mi přijde adekvátní: v Americe je běžným mlsem donut, u nás je to kobliha, zatímco donut se v našem prostředí jeví být příznakový, což upoutá pozornost, a to je v tomto příběhu zbytečné, navíc je naprosto nepodstatné, čím se Charity cpala.


I tak ale pobavilo...

neděle 12. ledna 2014

8. korálek

Na oslavu svátku Svaté rodiny jsme s manželem snědli perníkový betlém.

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Holy_Family_with_Saint_John_and_a_Goldfinch.jpg

Večer jsme odstrojili stromeček a získala jsem dojem, že na nás kouká vyčítavě. No aby ne, došlo mi později, vždyť je nahatý! Měl by být ale rád, že jsme ho nešoupli na balkón. Že skončí u popelnice je poslední rána mému citově rozedřenému srdci. 

pátek 10. ledna 2014

6. korálek

Po dobu čekání, hladovění a mačkání žíly před laboratoří jsem zhltla (vida, zas tak jsem nehladověla) román Spratek od Torey L. Hayden. Jak nesmírně mě potěšilo, když jsem hned po propuštění z čekárny v knihovně sehnala další díl. To se nestává často. Kniha je vlastně takový román-neromán-případová studie, čemuž odpovídá forma: jazyk sám nepřitahuje pozornost, žádnou slast jakou ve mně vyvolává například Dykův Krysař nečekejte, jazyk je upozaděn, aby mohl být předán příběh. Možná to je dobře, kdyby se autorka snažila o vzletné hříčky, mohl by z toho být kýč, nebo by se to náhodou mohlo podařit a šťouralové by v tom hledali něco navíc. On totiž ten příběh je silný a dojemný, takže kýčem by mohl být snadno. A chceme-li se šťourat, můžem číst třeba Hodrovou. Ke čtení mě nemotivoval jen volný čas v čekárně, nejen touha dozvědět se, jak to dopadne, jestli hrdinku čeká nějaký progres, nebo jestli je ztracený případ, ale i to, že mě dost fascinují lidská narušení. Narušení jsme vlastně všichni, někteří víc a někteří míň. I sebelepší rodič je narušený a dítěti ubližuje, i když se jen snaží "o jeho dobro". Na druhou stranu rodiči nikdy nic jiného nezbývá. (Není to tak depresivní, když si člověk uvědomí, že jediný dokonalý je Bůh a ten Bůh o něj má zájem.) Což teprve, když dítěti někdo, komu bylo strašlivě ublíženo, ublíží také. (Jak z toho ven? A jde to?) Ve škole při ZSV nás učli, že děti, které vyrůstají bez lásky nejsou schopny "normálních" vztahů._1 Zajímá mne, jestli je možné to zmírnit, napravit, znormálnit? A pokud jsme všichni narušení a ubližující narušitelé, kde je ta norma, k níž je záhodno se přiblížit? (Že by se mi rýsovalo téma na diplomku v rámci pedagogického modulu?) Proto jsem s takovou radostí objevila v knihovně další díl Tygřice, tam se totiž vypráví o dospívání a dospělosti hrdinky knihy Spratek.

_1
K tématu doporučuji tento snímek: http://www.csfd.cz/film/257679-deti-bez-lasky/
Nutno zmínit i protikladný názor: Autorka knihy Eunuška Germaine Greere jde tak daleko, že vztahy, které v současné společnosti vnímáme jako normální, tedy hluboké vztahy k rodičům, přátelům a partnerům, považuje za nesprávné, protože lidi příliš spoutávají. 


P.S.: Když jsem byla v bufetu u polikliniky doplňovat kalorický deficit, pobavilo mě velice tamější retro: 


 A já asi musela bavit ostatní strávníky tím, jak jsem si fotila plastový košík a kafe ve starém hrnku. Z retro-vintage-olckul důvodů doufám, že se mi takové hrnky na kafe podaří sehnat. 

čtvrtek 9. ledna 2014

5. korálek

Dnes koupené knihy (velká radost):

Cedulku s nápisem "nezapomeň!" jsem v knize našla vloženou.

...Odešli králové. A v chlévě
zbyly jen dary po návštěvě
a zvláštní ticho slavnostní.
Zatímco venku fičí zima,
v pastýřských kytlích Panna dřímá.
A Jezulátko zdřímlo s ní.

Josef jak vždycky v noci činí,
ujal se stráže nad jeskyní.
"Jaký zde mír a bezpečí!
Jak všechno k dobrému se mění!
Dnes tu i vládci urození
klečeli v úctě nejvyšší.

Ó dobrý, dobrý je svět lidí!
Po dobrých cestách Bůh jej řídí
a dobrých srdcí přibývá."
Z útešných dum ho prudce vzbudí
jakási náhlá úzkost v hrudi.
A slyš, vtom slova strašlivá:

"Zlý, zlý je, Josefe, svět lidí!
Zlem srdce ukrutná se řídí
a k zlému sahá zpupná dlaň.
Tomu, jenž světu dán je k spáse,
o útlý život ukládá se.
Čas kvapí, nečekej a vstaň,

jdi do Egypta! Dítko s Pannou
tak dlouho měj tam pod ochranou
až hlas můj zavolá tě zpět."
- Poslušen toho, co hlas říká,
naložil Josef na oslíka
matku i sladký z růže květ.
(Václav Renč: Popelka nazaretská)


4. korálek

Dnes jsem NEšla na poslední přednášku v životě. 
Nebyla jsem s to vstát. Můžu se vymlouvat na hormonální změny, které mi nedají usnout? 

Skutečnou příčinou byl spíš nový obyvatel naší manželské postele. Těhotenský polštář. Kdo by byl řekl, že to je takové monstrum? Má tvar metrového amerického vánočního lízátka, zabírá třetinu postele a šustí. Když se nastavím do vhodné polohy, v níž může být využit, je to velice užitečný pomocník, ale ve chvíli, kdy polohu potřebuju změnit, je sympatický asi jako pouštní červ v Duně. Musím odinstalovat pokrývku, červa přehodit na druhou stranu mojí části postele, nainstalovat si normální polštář pod hlavu, těhotenský polštář pod koleno, celou soustavu znovu přikrýt a co nejrychleji usnout, abych nezačala potřebovat další změnu polohy příliš brzy. Protože je plněný jakýmsi polystyrenem, šustí tak, že celá tato operace vždy spolehlivě vzbudí manžela. Skoro bych řekla, že je jednodušší spát s těhotným břichem jen tak, bez pomůcek, ale nemůžu to hned vzdát, jednou mi jistě bude potomek vděčný, že jsem jej netlačila přikrčenou nohou... 

Pro představu, jak takové divné falické věci vypadají, můžete zadat spojení těhotenský polštář do google-obrázků.

středa 8. ledna 2014

3. korálek

Ještě, že jsem tohle psaní nehlásala jako 365projekt, protože bych selhala hned 3. den. Takhle to snad nevadí. 

Včera jsem viděla fotku předevčírem narozené dcery našich přátel. Neuvěřitelné, jak některá miminka umí hned takhle zčerstva vypadat hrozně moudře. K tomuto tématu doporučuji poslední stránky románu Pacientka doktora Hegela. Tam se o malých dětech tak z ničeho nic píše, a kdybych onu knihu doma měla, o úryvek se podělím. Takto nezbývá než odkázat na pochopení čtenářů a jejich vybavené knihovny.

Blud dne:
13. Methoda a principy, na nichž staří scholastičtí učitelé vybudovali posvátnou theologii, neshodují se nikterak s potřebami naší doby a s pokrokem věd.

A je to pravda pravdoucí, že je to bludem, protože včera se rozpoutala na jednom serveru velice zajímavá diskuze o Církvi podložená tomistickými pojmy a já mohla jen zoufale a nechápajíc příhlížet. Hozená rukavice nicméně! 

neděle 5. ledna 2014

1. korálek

Ohlédnutí za Vánoci 2013
Kdybyste to nepoznali, na obrázku je vánočka. Pekla jsem ji podle tohoto receptu: http://www.lenkacerna.cz/zdrave-recepty/vanoce-a-svatky/spaldova-vanocka/ Zřejmě jsem tam dala příliš málo mouky na upletení a nabobtnání, ale chuťově byla dobrá. 

Náznaky zimy
Nebyl mimo svět, byl jednoduchý pastýř a pastva je ještě skryta pod příkrovem, zazelená se s posledním sněhem. Ta chvíle je brzo. To světlo nahoře je už silné. Hoří na protějším návrší, keře tam žádné nejsou. To je bůh, jeho políbení. Brodil se dál do závějí a slunce se dralo a zářilo jak oheň na oblém vršku. Tam bude vítězství. Bože, jaká slova mám říkat, aby mi rozuměli, zašeptal Vojtěch, a zdálo se mu, že slyší odpovídat: Já tě naučím slova, která řekneš svým ovcím. To světlo je tvoje, neboj se ho. Je to světlo věčného ducha, není z žádného těla.
(Smrt svatého Vojtěcha, Vladimír Körner)

Sanctus - V této části se spojují zemští poutníci s andělskými kůry ve společný chvalozpěv na třikrát svatého Boha.
(Římský misál, přel. Antonín Stříž)

pátek 3. ledna 2014

Svázaná hravostí

Občas tu utrousím nějaké momentky ze svého života. Svádí mě to k tomu, abych informace doplňovala. Nechci ale aby se tento blog proměnil v nějaké pravidelné kronikářské zaznamenávání mého bytí, přece jen mým původním záměrem byla hravost, zachycování vjemů a každodenních postřehů. Tolik uvažuju, co všechno napsat, až nakonec nenapíšu nic. Ráda bych sem ale vtlačila jednu rovinu svého života, a to rovinu víry. Ještě nevím jestli se to bude dít systematicky, nechci si dělat velké psací plány, protože je zpravidla nedodržím, nebo jestli budu tak jako dosud trousit drobné katolické korálky z drobného katolického života, kterým jsem byla přijata, obklopena a ovinuta. Ta hravost, kterou jsem deklarovala zpočátku tohoto staro-nového blogu, mě teď docela svazuje. Předurčuje, v jakém duchu se má psaní odehrávat, ale mám chuť na zcela jiné melodie. Celý původní blog jsem už jednou promazala a po určité době začala psát znova. Teď se mi to dělat nechce, protože změna není razantní, nýbrž pozvolná. Zároveň nechci tříštit psaní zakládáním nového blogu, zároveň nechci psát jen na křesťanské domény. Jak psát?

V tomto článku jsem opravdu chtěla napsat něco ze života a už zas jen píšu o psaní. Samoúčelně. Grafomansky. Ve stejném duchu jsem si dnes koupila dvě nová pera a cestou autobusem fascinovaně prohlížela jejich hroty.



Genealogické objevy: Tragédie ze školní kroniky

Kdykoli objevím nějakého svého předka v matrice, mám radost, ale poštěstilo se mi ještě něco lepšího. Objevila jsem záznam o svém prapradědo...